Vibe coding: čím lépe to funguje, tím míň to smíte vypnout
Rok života jednoho víkendového projektu: od nedělního nadšení k tomu, že jste se stali provozovatelem věci, která nesmí spadnout. A čtyři cesty ven.
Při vibe codingu nepíšete program vy, ale AI - řeknete jí, co potřebujete, a ona to postaví. Starší díly série se ptaly, co se může pokazit hned (tikající bomba, AI si to zkontroluje sama) a co vám vlastně vzniklo pod rukama (stavba domu). Tento sleduje jeden takový projekt rok - a ptá se, co s vámi udělá, když se nepokazí nic.
Neděle, 23:40
Funguje to. Evidence zakázek, kterou jste dvakrát chtěli koupit a dvakrát vám přišla předražená a přeplácaná, běží na vašem počítači a umí přesně to, co potřebujete. Nic navíc.
Zítra to ukážete v kanceláři.
Past nezačíná tím, že to nefunguje.
Začíná tím, že to funguje.
Za dva týdny
Používá to už kolegyně. Je nadšená a má jeden nápad: kdyby to umělo poslat ten přehled jako PDF, nemusela by ho přepisovat do mailu. Půl hodiny práce a v kanceláři jste za hrdinu.
Za další týden druhé přání: filtr podle měsíce. Pak sloupec s DPH. Pak by to chtělo tisknout na šířku.
Každé jednotlivé přání je maličkost. Jenže každé se opře o to, co už tam stojí - a ty vazby nikde nevidíte, protože je nikdo nenakreslil. Deset maličkostí za sebou proto není deset maličkostí; je to spleť, ve které si třetí úprava potichu rozbije první. Vy si toho nevšimnete, protože po každé změně kliknete na to nové a ověříte, že to nové funguje.
Za měsíc
Přijde první zpráva „ono to nefunguje". Bez dalšího vysvětlení, protože tak píšou lidé.
Po půlhodině zjistíte, co se stalo. Kolegyně napsala datum jako 1.2. místo 1. 2. 2026. Nebo nahrála soubor jménem faktura ČEZ (kopie).pdf. Nebo klikla na Uložit dvakrát, protože to napoprvé chvíli nic nedělalo - a zakázka je v seznamu dvakrát.
Nic z toho není hloupost ani zlá vůle. Je to normální provoz. Rozdíl je jen v tom, že profesionál tyto situace zná z minula a ošetří je dřív, než nastanou. Vy je poznáváte tím, že se stanou.
A nikdo z nás - ani vy, ani AI - nedokáže dopředu vymyslet všechny kombinace, které lidé zvládnou vyrobit.
Za tři měsíce
Teď je to vážné, protože je to úspěch. Používá to půl kanceláře a jeden klient. Objevila se v tom jména a e-maily, protože bez nich by evidence zakázek byla k ničemu.
Tím jste se stali správcem osobních údajů ve smyslu GDPR (evropského nařízení o ochraně osobních údajů). Ne AI, která to napsala. Ne firma, u které máte hosting. Vy. A buďme přesní: správcem jste ve skutečnosti od chvíle, kdy do aplikace přibylo první jméno - tedy nejspíš už tu neděli. Jen si toho do teď nikdo nevšiml. Tři povinnosti, které u víkendového projektu nikdo neřeší:
- Vědět, co držíte. Jaké údaje, proč a jak dlouho.
- Umět je vydat a zpravidla i smazat. Když o to člověk požádá, má na to nárok - jenže některé záznamy musíte naopak ze zákona uchovat, typicky účetní a daňové doklady. Právo na výmaz a povinnost archivovat se potkávají a rozhoduje typ záznamu: co je účetní doklad, zůstává; co jím není, na požádání zmizí.
- Ohlásit vážný průšvih do 72 hodin. Když se k datům dostane někdo, kdo neměl, a hrozí z toho lidem riziko - unikla jména a kontakty, ne jen interní číselník, u kterého obvykle nehrozí nic -, jde hlášení na Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ, český dozorový úřad pro tuto oblast). A při vysokém riziku musíte bez zbytečného odkladu napsat i těm lidem samotným, což bolí víc než úřad.
Nejsou to všechny povinnosti, jen ty tři nejčastěji přehlížené. Nařízení má dvě sankční pásma a to vyšší mluví o 20 milionech eur nebo 4 % celosvětového ročního obratu, podle toho, co je víc. Malého podnikatele takové číslo prakticky nepotká; strop není běžná sazba a nemá cenu jím strašit. Skutečný náklad je jinde - je to ten den, kdy máte klientovi popsat, kde přesně jeho data leží a kdo se k nim mohl dostat. A vy to nevíte, protože ten program jste nepsali vy.
Na jakém účtu to celé vzniklo? Firma koupí firemní licenci, nastaví pravidla, proškolí lidi - a někdo si večer doma na osobním účtu postaví pomůcku, která mu zítra ušetří dvě hodiny. Aby ji odladil, vloží do ní skutečný export z firemního systému - přestože by mu bohatě stačilo pár záznamů s přejmenovanými klienty. To ho ale nenapadlo, protože mu nikdo neřekl, že jde i tudy. Neudělal nic ze zlé vůle. Jen mu to nikdo nezakázal, protože s takovou možností nikdo nepočítal. Nerozhoduje, jak dobrý ten člověk je - rozhoduje účet, pod kterým to běží (podrobněji v prvním článku, scénář „pro sebe, doma").
Za rok
Čím lépe to funguje, tím míň to smíte vypnout.
Za rok na tom visí ranní přehled, fakturace a jeden klient, kterému jste slíbili, že mu to zůstane. „Malá dodělávka" přichází ve čtvrtek odpoledne, když máte rozdělanou práci, za kterou vám někdo platí. A odmítnout ji nejde, protože bez ní kolegyně nedodělá svoji.
Tři věci, které profesionální projekt má a ta vaše aplikace ne, se přitom sečtou zrovna teď:
- Nemáte automatické testy - sadu kontrol, která po každé změně sama projede i to, co fungovalo včera. Takže každou opravu ověřujete tím, že chvíli klikáte a doufáte.
- Nemáte popis, jak je to uvnitř poskládané. Po roce jste v cizím domě. AI vám ho znovu vysvětlí, ale proč to tehdy udělala právě takto, si nepamatuje nikdo. (Co všechno se pod tím skrývá, rozebírá samostatný článek Vibe coding je stavba domu.)
- Nemáte zástup. Programátorovi se dá zavolat. Sami sobě zavolat nemůžete.
Nestali jste se majitelem aplikace.
Stali jste se jejím provozovatelem.
Jak to celé přehrát znovu a lépe
Nemá to znamenat „nedělejte to". Pořád si myslím, že vibe coding je to nejlepší, co neprogramujícího člověka za poslední roky potkalo. Znamená to jen udělat čtyři rozhodnutí v neděli večer, dokud je na rozhodování klid:
- Určete, čím ta věc je. Pomůcka na jedno použití, která smí kdykoli umřít, nebo věc, na které bude někdo záviset? Kontrolní otázka: kdo to bude používat za rok - a co se stane, když to ten den nepůjde? Odpověď „nic zásadního" vás osvobozuje. Jakákoli jiná znamená, že si pořizujete provoz.
- Napište si, co znamená hotovo. Tři až pět vět: co to má umět a co výslovně umět nemá. Bez toho žádné hotovo nenastane - vždycky vás napadne ještě jedna funkce.
- Nová přání pište do seznamu, ne rovnou do aplikace. Zapsat, počkat. Za tři týdny se na seznam podívejte: polovina věcí, které se ve čtvrtek zdály nutné, tam bude vypadat zbytečně. Zbytek udělejte jednou dávkou. Nepřetržitý přísun drobných úprav je přesně to, co z víkendového projektu udělá druhý úvazek.
- Jakmile na tom začne někdo záviset, přestává to být váš víkendový projekt. Od té chvíle je to provozovaná věc a potřebuje totéž co každá jiná provozovaná věc ve firmě: jméno odpovědného člověka a rozpočet. Konkrétní cesty, jak toho dosáhnout, jsou na konci článku.
A když už v tom rok jedete
Kdyby to bylo k ničemu, vypnete to a nikdo si nevšimne. Jenže ono k ničemu není - přesně v tom je celý problém. Předchozí čtyři rozhodnutí jsou pro toho, kdo ještě nezačal. Pro vás jsou tu čtyři cesty ven a všechny čtyři jsou legitimní.
A hned na začátek jedna dobrá zpráva, protože tady nejde jen o ztráty: to, co jste vyrobili, má hodnotu - jen jinde, než ji hledáte. Cenný není kód; ten vám většina softwarových firem raději přepíše, než aby ho rozplétala - a bude mít pravdu. Cenné je, že víte, že to lidé používají. Ověřená poptávka, popsané chování a živí uživatelé jsou přesně to, co se v softwarových projektech shání nejhůř - zjišťuje se to draze a dlouho.
- Dostavět to zevnitř a pak zmrazit. Na odpracované hodiny obvykle nejlacinější ze čtyř, protože nikam nevede - zůstáváte majitelem, jen přestáváte být tím, kdo to provozuje po večerech. Nechte si od AI projít, co jste postavili, a napsat výkres domu: jaké části aplikace existují, kudy tečou data, co se nesmí změnit a jaké situace to musí vydržet (ta s datem, ten dvojklik, ten soubor s diakritikou). Popis si přečtěte - poznáte, když v něm něco chybí, protože svůj provoz znáte líp než kdokoli jiný. Od té chvíle dostane AI ke každé úpravě výkres místo domýšlení a vy poznáte, když sáhne vedle. A pak dejte rozsahu stopku: verze 1.0 hotová, další přání do seznamu.
- Předat to firmě, která software dělá. Nečekejte, že vám někdo zaplatí za samotný kód. Vyjednáváte o něčem jiném: že převezme provoz i odpovědnost a bude to rozvíjet dál. Podle toho, jak zajímavý ten trh je, z toho může být prodej, spolupráce na podíl, nebo prostě hotová služba, kterou od té chvíle platíte a používáte - vy i ostatní. Buďme ale střízliví: prodej nebo podíl dává smysl jen tam, kde je vidět víc zákazníků než vy a vaše kancelář - jinde z toho bývá prostě placená služba. A i to je výhra, protože přestáváte být tím, komu se volá ve čtvrtek odpoledne.
- Nechat to uvnitř firmy, ale jako věc s vlastníkem a rozpočtem. Napsat, kdo to spravuje, kolik hodin měsíčně na to má vyhrazeno a co se stane, když onemocní. Zní to byrokraticky, ale je to přesně ten rozdíl mezi firemním nástrojem a vaším koníčkem, na kterém visí fakturace.
- Řízeně to vypnout. Nejtěžší a nejpoctivější varianta. Dát lidem termín, export jejich dat a náhradu - i kdyby tou náhradou měl být zase ten předražený a přeplácaný systém, kterému jste se v neděli večer vysmáli. Tentokrát ho ale umíte vybrat: rok provozu vám dal přesný seznam toho, co potřebujete a co ne, takže nekupujete naslepo prospekt. To je mimochodem hodnota, kterou ten víkend měl, i když aplikace skončí. Aplikace, která zmizí ze dne na den, nadělá víc škody než ta, která nikdy nevznikla.
Kterákoli z těch čtyř je lepší než pátá, do které se sklouzne samo: udržovat to po večerech donekonečna a doufat, že si někdo všimne, kolik práce to stojí.
Ani jedna z těch cest nic nezaručí. Údržba bude něco stát tak jako tak - jen o ní budete vědět dopředu a můžete se podle toho rozhodnout. Rozdíl mezi řemeslníkem a nadšencem není v tom, že řemeslník nemá problémy. Je v tom, že je má spočítané.